Historie badmintonu nabízí spoustu výstředních a z dnešního pohledu neuvěřitelných fakt. Věřili byste, že se šestihra v badmintonových soutěžích hrála mnohem dříve než singly? Vybral jsem šest zábavných fakt z doby počátků našeho sportu. A vsadím se, že minimálně polovinu z nich jste doteď nevěděli…
Začneme v Indii, odkud vojáci z britských posádek badminton do Spojeného království ve druhé polovině 19. století přivezli.
Věděli jste ale, že Indové hráli místo míčku s klubíčkem vlny? Už od padesátých let 19. století si urozenější rodiny v čele s princem z města Thanjavur užívali hru, které říkali Pooppanthu vilyattam – nejspíše proto, že jim barevný vlněný míček připomínal květinu. Míčky vyráběly indické ženy z lepenky seříznuté podle skleničky na sherry. Tu následně obalily několika vrstvami vlny a míček, který byl odolnější větru a vlhkosti než ten peříčkový, byl na světě.
Až Britové propojili tuhle indickou zábavu s péřovým míčkem díky své tradici hry Battledore and Shuttlecock, a výsledkem se stal známější předchůdce badmintonu. Hra praktikovaná ve městech s britskou posádkou jako Madrás, Bombaj, Pešavár či Kalkata, se nazývala “Tomfool” anebo Poona podle významné britské základny v Puné.
Badmintonový kurt má dnes podobu obdélníku o šířce 6,7 metru a délce 13,4 neboli 20 a 44 stop. Věděli jste ale, že v prvních desetiletích našeho sportu byl mnohem populárnější kurt ve tvaru přesýpacích hodin? Alespoň tak vypadá na nákresech v mnoha raných verzích pravidel – všimněte si, jak jsou stojany umístěny uvnitř hracího pole.
Pravidla však zároveň jasně uvádějí, že míček musí proletět nad síti, takže umístění stojanů dovnitř kurtu hru dělalo těžší. Jaký byl důvod tohoto zvláštního tvaru, opakujícího se na mnoha nákresech?
Jednoduše praktický. K ukotvení stojanů bylo často potřeba pomocných provázků, a pravidla tak rovnou počítala s tím, že ten, kdo si bude chtít badmintonový kurt nainstalovat do domu či na zahradu, bude bojovat s místem a stojany mu tak nebudou držet na postranní čáře, ale zkrátka kousek uvnitř kurtu.
První badmintonový klub vznikl v roce 1875 ve Folkestone v Kentu. Jedním ze členů se stal i pozdější zakladatel anglické asociace jistý seržant Seymour S. C. Dolby. Brzy vznikly další oddíly jako Teignmouth, Bath, Southsea nebo Guildford.
Věděli jste ale, že se v tehdejších klubových utkáních hrála dříve šestihra než singly? Badminton byl od počátku sportem popisovaným jako společenská hra ve dvojicích či větším počtu gentlemanů a dam.
A tak například v utkání mezi klubem Southsea a Caledonian z 28. března 1890, se hrály tyto zápasy: jedna čtyřhra dámská, dvě pánské, tři smíšené a dvě čtyřhry “dámy proti pánům.” Dodejme, že tehdy zkušenější hráči Southsea nepovolili začínajícím Caledonians zisk ani jedné jediné hry…
V dubnu téhož roku se Southsea utkali s vyrovnanějším soupeřem z klubu Bath. A disciplíny byly ještě zajímavější: po jedné dámské a pánské čtyřhře, dvakrát mix a dvakrát takzvané “mixed trebles”, tedy šestihra – v jednom případě se dvěma muži a jednou ženou na každé straně, v druhém případě to pak byly dvě dámy a jeden pán. Souhtsea na svých domácích kurtech v South Parade Pier zvítězili 4:2.
Ještě v roce 1898, kdy tým Guildford pořádá individuální badmintonový turnaj, soutěží 20 párů ve smíšené čtyřhře, 6 ženských a 7 mužských dvojic. Singly se však stále nehrají.
A v roce 1908, když francouzský Dieppe Badminton Club organizuje první mezinárodní turnaj mimo britské ostrovy, singly už se sice hrají, ale v programu nechybí ani “trojitý mix” – tedy zápasy hrané v sestavě dvě ženy a jeden muž na sety do 21 bodů…
První ročník slavného turnaje All England se koná 4. dubna 1899 ve Scottish Drill Hall v Londýně. Jeho vítězi se stanou D. W. Oakes a Stewart Marsden Massey v mužském deblu, Meriel Lucas a Mary Graeme v ženském a D. W. Oakes a Daisy St. John v mixu.
Věděli jste ale, že tehdejší badmintonisté hráli na křídou namalovaných kurtech? Do cvičebního sálu střelců se vešla čtyři hřiště ve tvaru přesýpacích hodin se sloupky uvnitř kurtu. Celkem se zúčastnilo 52 hráčů, a používaly se míčky vyrobené ze slepičího peří. Pravidla o nich říkala, že musí dosáhnout pravidelného letu na vzdálenost 13 metrů s maximální odchylkou 20 centimetrů.
A pokud jde o rakety, ty jsou samozřejmě dřevěné, často hráči užívají raket tenisových, či jejich odlehčených variant.
Často dnes naříkáme, jak málo je badminton vidět v médiích. Věděli jste ale, že specializovaný badmintonový časopis vycházel už od roku 1907?
The Badminton Gazette zakládají pánové Stewart Marsden Massey a dobře známý gentleman George Alan Thomas, první prezident světové federace a muž, který dal jméno Thomas Cupu, soutěži mužských národních týmů.
K založení Badminton Gazette pány přiměly stejné pocity, jaké můžeme zažívat dnes. “V magazínu Lawn-Tennis and Cricket badminton dostane stěží zmínku,” a tak nezbývá, než začít vydávat vlastní tisk. Z úvodníku cítíme optimismus: “Badminton u lidí tolik stoupl v oblibě, že bude brzy stejně známý jako tenis,” předpokládali Massey s Thomasem.
Tak jako každý sport, i badminton v průběhu let měnil svá pravidla. Určitě znáte starý systém počítání do 15 bodů se ztrátami, a případným nastavením. Kdo si jej pamatuje, možná ví, že bylo možné nastavit nejen za vyrovnaného skóre 14:14, ale také při stavu 13:13, a to do 5 bodů.
Věděli jste, že až od roku 1962 se smí míček při podání dotknout pásky, aniž by se muselo opakovat, jako je tomu v tenise? Ve stejném období bylo dokonce nelegální zahrát úder “dřevem” – zapověděla to pravidla z roku 1950 a teprve v roce 1963 jejich aktualizace zase zásah rámem povolila.
Až v roce 1992 dokonce IBF zavedla dnes běžnou chybu podání – promáchnutí míčku při pokusu o servis. Ale ono není divu, vždyť mezi ranými propagátory badmintonu a jejich pravidlovými zlepšováky se objevovaly úplně opačné tendence. Jistý pan H. Day, který si přivydělával ukázkami badmintonu ctěným pánům a dámám za pouhých 5 guineí za odpoledne, dával podávajícímu dokonce tři pokusy na to, aby míček trefil tam, kam podle pravidel má…
